Už jsem ani nedoufal, že
bych se letos ještě podíval do Alp, natož na nějakého obra a už vůbec ne
obyčejnou cestou. Toto mi splnil Petr a Honza. Výlet to byl bleskový.
Vyrazili jsme do masívu Ankogel s plánem vylézt na Hochalmspizte.
Přijeli jsme pozdě večer na parkoviště, přespali jsme a brzy ráno šup na
výstup. Kondičně jsem se necítil nejlépe, vidina nějakých 1800 výškových
metrů, z toho ještě celkem dost lezení - nebudu nalhávat, měl jsem
trochu obavy. Ale ukázalo se, že i v mém starém těle stále trochu
energie je a že už něco málo v nohách mám a tak jsem byl klukům
rovnocenným partnerem. K chatě Geissener hutte jsme to vzali velmi
rychle. Ani tam jsme neotáleli a letěli jsme nahoru.
Cesta Steinernemandl, kterou jsme chtěli jít tam, měla
být uzavřena. Psali to u chaty. Co ale osud nechtěl, cestou nahoru jsme
zabloudili a nakonec jsme to právě touto cestou zdolali. Důvodem
uzavření bylo poničené lano na výstupu. Asi 20m po skále jsme to museli
dát bez jištění. Už dlouho jsem tento typ lezení nezažil. Ale jsem na
sebe pyšný, že jsem to bez větších obtíží dal. Na vrcholu bylo celkem
dost lidí, kteří tam vylezli normálkou (feratou). Tou jsme šli my dolů.
Celou cestu dolů jsem kvůli urychlení dal bez jediného jištění. Ale měl
jsem z toho velmi dobrý pocit a cítil jsem se bezpečně. Je pravda, že v
takovýchto případech je člověk od smrti kousek, ale štěstí stálo při
mně.
Na chatě jsme si dali radlera, podotýkám velmi
zaslouženého. Pak jen seběhnout k autu a vale domů. Musím přiznat, že
jsem toho u auta měl plné brýle. Fakt to bylo spousta metrů, batoh nebyl
nejlehčí. Ale pocit to byl skvělý. Škoda jen, že se jednalo o výlet na
skok. Potřeboval bych takto dobít baterky delší dobu. Tak snad brzy....
Fotogalerie.
Milan
© 2023 |